PRAVOSLAVÍ

PRAVOSLAVNÉ KŘESŤANSTVÍ JE ZALOŽENO NA SVATÉ TRADICI A SVATÉM PÍSMU.

Bližší informace zde.

Z pravoslavné literatury vybral a sepsal Jakub Jiří Jukl

1. Původní stav stvoření

  Popsat vztah křesťanství k přírodě, či přesněji řečeno ke stvoření,, jak je v tradiční křesťanské literatuře příroda nazývána, je nesnadné. Příčinou toho je rozštěpení křesťanství na vícero směrů (církví), které jsou ve vztahu k přírodě značně rozdílné. Srovnání těchto postojů by překročilo rámec našeho tématu – jak věcně, tak časově. Proto se zaměříme pouze na vztah jednoho křesťanského směru, pravoslaví. Domníváme se totiž, že právě pravoslaví uchovalo si tradiční starokřesťanský pohled na přírodu, který není příliš ovlivněn moderními filosofickými proudy, ať už jim připisujeme vliv positivní či negativní...

  Vztah pravoslaví (a tedy i tradičního křesťanství) k přírodě je povýtce theocentrický. Proto je křesťanské pojetí  přírody odvozeno od Boha, respektive od Jeho prostředníka – člověka. Z toho důvodu je nutné při výkladu přírody začít stvořením přírody, ale i člověka, neboť právě to zakládá vztah křesťanů k okolnímu světu.

  O stvoření přírody v jejím nejširším pojetí (vesmíru) hovoří 1. a 2. kapitola knihy Genesis, kde je popisováno stvoření v 6 dnech. Ve výkladu těchto 6 dnů ponechávalo vždy křesťanství určitou volnost, nikdy nebylo stanoveno dogmatem, že by biblický text měl být chápán doslovně. Proto dnes není z křesťanského hlediska problém připustit evoluci či tzv. velký třesk, popř. jiné vědecké způsoby vzniku a vývoje vesmíru a života – tedy přírody. Nic z toho ovšem nemění pevnou víru křesťanů, že v posledku stvořitelem zůstává Bůh, ať už byl způsob stvoření jakýkoli. Právě toto, nic více ani méně, říká i nicejsko-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha... stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného...“, přičemž „neviditelným“ a „nebem“ se rozumí andělé a podobné duchovní bytosti, „viditelným“ a „zemí“ svět hmotný. Vyznání se tu tedy výslovně neodvolává na biblický popis, ačkoli v případě Kristova zmrtvýchvstání tak činí douškou „...podle Písem.“ Proto je možno první kapitoly knihy Stvoření vykládat jak doslovně, tak symbolicky. Ostatně jejich výkladu se už ve starověku věnovalo několik církevních otců: na východě to byl sv. Basil Veliký a jeho bratr sv. Řehoř Nysský, který Basilův „Hexameron“ doplnil výkladem stvoření člověka, na západě pak sv. Ambrož Milánský, čerpající právě z díla Basilova.  V naší přednášce budeme častěji odkazovat na výklad sv. Řehoře.

  Bůh, jak už jsme řekli, je stvořitelem a absolutním pánem přírody. To je celkem jasné, pro nás ale bude hlavním tématem vztah člověka, v našem případě křesťana, k přírodě. Ten byl založen už v okamžiku, kdy byl člověk stvořen. Pro pochopení úlohy člověka ve stvoření jsou klíčové verše 26 – 29 v 1. kapitole Genese (v kralickém překladu): Řekl opět Bůh: učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými... (následuje výčet živočichů, symbolisující celé hmotné stvoření). I stvořil bůh člověka k obrazu svému... muže a ženu stvořil je. A požehnal jim Bůh a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujete se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte... (zde následuje už zmíněný výčet živočichů). ...Aj, dal jsem vám všelikou bylinu... to bude vám za pokrm.“ Bůh tedy odevzdává člověku zemi do správy, přičemž tu Bible používá expresívních výrazů „panovat“ a „podmanit“, které značí královské důstojenství člověka ve vztahu k přírodě.

  Zmíněné verše nám zároveň odpovídají na otázku, proč vůbec Bůh učinil člověka vládcem nad přírodou. Naprosto klíčový je totiž onen „obraz Boží“ a „Boží podoba“. Obraz Boží je nejvnitřnější podstata člověka, která ho bytostně svazuje s jeho stvořitelem, jakési pouto, které umožňuje obecenství s Bohem, lásku k Bohu (opětovanou!) a činí člověka ve vztahu k Bohu partnerem, nikoli sluhou. Obraz Boží je něco, co nemá žádné jiné stvoření, tedy ani andělé a archandělé! Člověk je tak podle křesťanství daleko více spjat se Stvořitelem nežli se stvořením. Oproti často tradované okultistické představě, že člověk je mikrokosmos, staví křesťanství názor, že člověk je mikrotheos – malý Bůh. Jak sarkasticky poznamenává sv. Řehoř Nysský, mikrokosmos není něco, co by pro člověka bylo příznačné – mikrokosmos je přeci i myš... Co je to ale Boží obraz, jak se u člověka projevuje? Sv. Řehoř praví, že jeho podstata je neuchopitelná, stejně jako podstata Boží. Jeho projevy jsou však známé: je to mj. svědomí a touha po Bohu, společná všem lidem. Je to ale také lidská tvořivost, jež je odrazem tvůrčí síly Boží. A právě ta nás bude zajímat nejvíc. Obraz Boží ovšem není statický, neměnný stav  člověka, je to naopak předurčení nesmírně dynamické. Je to potencialita, kterou je třeba naplnit. Cílovým stavem je právě dosažení „Boží podoby“, o které se zmiňuje Genese. Protože ale Bůh je v každém ohledu nekonečný a nedosažitelný, jde spíše o neustálé „dosahování“ podoby, které nikdy nemůže skončit jejím dosažením. Svůj „obraz Boží“ měl rozvíjet i Adam směrem k Boží podobě. Aby mohl rozvinout i svoji tvořivost, byl postaven doprostřed přírody, aby ji spravoval a podmanil si ji – svojí tvořivostí. Jak uvidíme, toto „podmanění“ mělo být v původním smyslu ku prospěchu i přírodě.

  Co to je Boží obraz jsme už řekli, teď je ale třeba říci, co to je Boží podoba člověka. Ta spočívá v prodchnutí člověka Boží milostí a celý proces směřování od obrazu k podobě je vlastně získávání této Boží milosti. V pravoslavné theologii se o „cílovém“ stavu hovoří běžně jako o „zbožštění“ – neznamená to ale, že by se člověk stal Bohem svojí podstatou nebo se v Bohu rozplynul. Jedná se naopak o plnou realisaci lidské osobnosti. Ačkoli je tento stav vrcholem, je možné jej neustále rozvíjet a spět tak k Bohu stále blíž  - ad infinitum. Zbožštění měl dosáhnout i Adam (obecněji: lidstvo), ale nikoli sám. Jako vládce přírody měl do stavu zbožštění přivést nejen sebe, ale i celé hmotné stvoření. Měl být dobrým hospodářem, který skrze svou tvořivost sytí celou přírodu Boží milostí, kterou sám dříve získává od Boha. Oplátkou za to pak dostává od přírody materiální obživu. V podstatě ale přírodě poskytuje daleko více, nežli ona jemu. V tomto smyslu ve vztahu k Bohu tvoří člověk a příroda jeden subjekt, přičemž člověk je její hlavou, korunou. To vidíme i v 9. kapitole knihy Genesis, kde Bůh vstupuje skrze Noe ve smlouvu s lidstvem i celou přírodou (v. 9 a 10: „Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás. A se všelikou duší živou...“). Pro křesťany je pak naprosto nepřijatelný pantheismus, protože příroda je nikoli „pokračováním“ Boha, ale člověka.

2. Pád a jeho následky

  Naneštěstí nemohl být původní Boží záměr zbožštění přírody realisován, selhal totiž klíčový aktér: člověk. O tom nám vypráví 3. kapitola Genese. I toto vyprávění můžeme chápat buď doslovně, nebo alegoricky (jako sv. Řehoř), ovšem podstatné je, že k selhání člověka došlo a jeho následky jsou pro přírodu katastrofální. Co se stalo? Ďábel (o jehož existenci tradiční křesťanství nepochybuje) se vzbouřil proti Bohu a byl svržen s nebes. Do svého pádu strhl třetinu andělů, kteří se k jeho odboji dobrovolně přidali. Jsa vypuzen z nebe, chtěl se zmocnit vlády alespoň nad hmotným světem. Zde ale panoval člověk, který měl přímé obecenství s Bohem, které prostředkoval přírodě. Tomu samozřejmě ďábel nemohl konkurovat a měl tedy jedinou možnost: přerušit obecenství člověka s Bohem, uvrhnout stvoření ve zmatek a z toho pak těžit. Jak víme, plán mu vyšel dokonale. Bible tu píše o ovoci zakázaného stromu a je na nás, zda budeme toto vyprávění chápat obrazně či doslovně. Každopádně člověk díky své neposlušnosti a následné nekajícnosti tváří v tvář Bohu přišel o obecenství se svým Stvořitelem. Z vyšších duchovních stavů padl do ubohosti a smrtelnosti – ovšem obraz Boží neztratil – ani nemohl, bez něj už by to nebyl člověk. Obraz Boží dává zároveň člověku naději, že může ze svého žalostného pádu povstat... Bezprostředním následkem bylo vyhnání člověka z ráje.

  Adam ale nepadl sám... Ten, který neměl pouze sám dosáhnout zbožštění, ale přivést k němu přírodu, strhl ji s sebou nyní do pádu. Tak naprosto negoval své původní poslání. Zastavil se tok Boží milosti skrze člověka k přírodě, který byl pro její vývoj nezbytný. Hmotné stvoření začalo strádat nedostatkem milosti, který se projevil nejrůznějšími negativními jevy: zemětřesením, vzájemnou agresivitou mezi zvířaty atd.... Země přestala být dobrým místem pro život. Zároveň strádal přerušením Božího obecenství i člověk a napřel proto své úsilí k materiálním věcem, které ovšem jeho duchovní touhy nemohly uspokojit. Tak se člověk a stvoření dostali do bludného kruhu. Člověk ztratil obecenství s Bohem, proto se upnul k přírodě, která jej ale nemůže uspokojit, protože strádá bez Boží milosti, protože člověk ztratil obecenství s Bohem... Obě strany, člověk a příroda, chtějí po tom druhém něco, co jim nemůže dát – ovšem u člověka je tomu z jeho vlastní viny. Ze starostlivého duchovního živitele se teď stal bezohledný materiální vykořisťovatel. Právě bezskurpulózní drancování přírodních zdrojů a konsumní způsob života je charakteristickým projevem pádu. Ale i příroda vidí v člověku nepřítele a dravá zvěř na něj neváhá zaútočit, což ve stavu před pádem bylo nemyslitelné. Do tohoto chaosu se vklínil ďábel, který se snaží strhnout lidstvo i přírodu do ještě hlubšího pádu. Tím se ve stvoření, které původně „bylo velmi dobré“ (Gn 1, 31), smísilo dobro se zlem, jak říká sv. Řehoř Nysský. Navíc od pádu člověk znovu a znovu podléhá pokušiteli, čímž pomáhá uskutečňovat jeho vládu nad světem. V tomto smyslu je tedy možno mluvit o ďáblovi jako o „knížeti tohoto světa“, jako to činí Pán Ježíš. Stvoření je prodchnuto jedem ďáblovým a ne už Boží milostí. Velice názorně nám tento stav popisuje sv. Pavel v 8. kapitole listu Římanům (v. 20 – 21): „Marnosti zajisté poddáno jest stvoření, nechtě, ale pro toho, kterýž je poddal, v naději, že i ono vysvobozeno bude od služby porušení a přivedeno v svobodu slávy synů Božích.“, přičemž ten, „kterýž poddal“ přírodu marnosti, je člověk. Ale sv. Pavel ukazuje, že i za tohoto žalostného stavu existuje naděje.

3. Spása a askese

  Touto nadějí je návrat člověka do stavu před pádem, kdy bude moci naplňovat své poslání zbožštění přírody i sebe sama. Jen vlastními silami se ale člověk z pádu pozdvihnout nemůže. Musí tu přímo zasáhnout Bůh.

  Už na začátku naší přednášky jsme se mohli ptát, proč Bůh potřeboval na hmotném světě prostředníka v člověku, mohlo se nám zdát, že sám nebyl schopen na tomto světě přebývat. Tak to ale není. V osobě Ježíše Krista Bůh na zem sestoupil a přebýval tu, přijav na sebe lidskou přirozenost. Tímto přijetím ji uzdravil od pádu (jak to napsal už ve 2. století sv. Irenej Lyonský) a spasitelné dílo dokončil svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním. Tak dal Bůh lidem možnost dosahovat opět zbožštění, což od Adama do Krista nebylo možno, a obnovila se úloha člověka jako dobrého hospodáře, který opět může sytit přírodu Boží milostí. Podle křesťanů je ale možno obnovit stav před pádem pouze sv. křtem a podoby Boží je možno dosahovat jen v rámci Církve, a to účastí na svátostech, skrze něž člověk především získává milost Boží, dále půstem, modlitbami a skutky milosrdenství. Takto získanou milost pak křesťan má předávat svému okolí, a to jak lidem, tak celé přírodě. V tomto smyslu říká ctihodný Siluán Athonský, že Ježíšův příkaz „miluj bližního svého“  je příkazem lásky k celému stvoření, nejen k lidem.

  Z řady ctností, které člověk dosahuje na cestě ke zbožštění, je pro nás v tuto chvíli nejdůležitější askese. Nemusí se tu nutně jednat přímo o odchod do pustiny a neustálý půst, důležité je na askesi vnitřní rozpoložení, tedy niterná skromnost a střídmost, ať už ve věcech duchovních či hmotných. Pro přírodu to znamená, že asketa (a asketou by měl být v jistém smyslu každý křesťan) si bere z přírody jen tolik, kolik potřebuje. Tedy žádné drancování a honba za požitky, ale klidné obhospodařování... Příčinou je tu láska Boží, kterou je asketa prozářen a v jejímž světle miluje každou část stvoření. Oproti pantheismu nevidí ale ve všem skrytého Boha, ale vnímá každou část stvoření v její vlastní individualitě, což jej vede k soucitu s ní. Tak velký asketa ctihodný Siluán litoval každého lístku a abba Isidor ve své cele přesazoval i vytržené kopřivy... Jsa ve stavu před pádem, vidí asketa i celou přírodu v tomto původním stavu, tedy navýsost krásnou. Toto vidění je popisováno i v „Upřímných vyprávěních poutníka“, přičemž vypravěč, Poutník, došel k němu neustálým praktikováním Ježíšovy modlitby.  Otec Pavel Florenskij přímo napsal: „Duch Svatý se projevuje ve schopnosti vidět krásu stvoření.“ Jak bychom mohli škodit něčemu, co je tak krásné? Co milujeme? Vždyť přece „tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal... aby spasen byl svět skrze něho.“ (Jan 3, 16 a 17) Tedy nejen lidstvo, ale celé stvoření. A dále přikázal Kristus: „... kažte evangelium po všem tvorstvu.“ (Mk 16, 15) Křesťan, je-li jeho víra opravdová, nemůže ubližovat stvoření, které Kristus přišel spasit stejně jako jeho, ba které mu dokonce přikázal prozářit světlem evangelia. 

  Tady se dostáváme k zajímavému protikladu mezi křesťanstvím a buddhismem. Asketa, ač se celý svět jeví jako zlý, vidí jej přece jako dobré boží dílo a miluje ho. Buddhismus naopak říká, že ač se svět jeví krásným, je to jenom klam (mája) a utrpení. Na tuto zajímavou odlišnost upozorňoval už o. Pavel Florenskij.

  V praxi se projevuje postoj křesťana k přírodě dvěma způsoby. Prvním je ona střídmost a soucit, který mu brání přírodu vykořisťovat a škodit jí. Tím opouští způsob života, vlastní padlému lidstvu. Druhou je naplňování původního Adamova poslání, tedy sycení přírody Boží milostí. K tomu dochází už denním životem křesťana ve víře, zejména ale modlitbou. Vrcholným projevem je pak mnišství, neboť vedli úsilí o vlastní spásu mnicha je jeho hlavním posláním úsilí o spasení světa, modlitba za svět -  jak za lidi, tak za přírodu. Tím se skrze člověka opět otevírá Boží milosti cesta k celé přírodě. Jen na okraj si můžeme položit otázku, zda úpadek klášterního života v dnešní době není spíše příčinou nežli následkem dnešního stavu světa...

  Láska askety k přírodě není ale pouze jednostranná. Tím, že obraz boží v něm byl obnoven křtem, dostává se křesťan do stavu Adama před pádem a asketa je schopen tento obraz dále rozvíjet. Zvířata, majíce zvláštní cit, pak často v takovém asketovi poznávají Adama, svého dobrého hospodáře, a jsou schopny k němu lnout láskou. V případě dravé zvěře mu dokonce neškodit. Známý je případ Daniela „v jámě lvové“, který ač samozřejmě nepokřtěn, dosáhl zbožností vysokých duchovních stavů, dále uveďme sv. Sergije Radoněžského, který se „přátelil“ s medvědem. V českém prostředí sv. Ivanu sloužila laň. Na západě je znám svým vztahem ke zvířatům František z Assisi.

4. Dobrý hospodář

  Jak už bylo řečeno, křesťan má být ve vztahu k přírodě dobrým hospodářem – nemá ji vykořisťovat, ale naopak živit boží milostí a ona mu za to poskytuje hmotnou obživu. Právě na vztah člověka k přírodě ukazuje Kristovo podobenství o dobrém a špatném hospodáři (Lk 12, 42- 48). Ve zkratce: dobrý hospodář, kterého ustanovil pán po dobu své nepřítomnosti, dává „čeledi“ náležitý pokrm. Špatný hospodář, když se pán nevrací, začne bít své služebníky, jísti a opíjeti se. Až se pán vrátí, bude ten dobrý odměněn, špatný ztrestá, přičemž bude potrestán více, jesliže znal příkazy svého pána a neplnil je. Toto podobenství lze samozřejmě vykládat různě, ale nepochybíme, vztáhneme-li jej i na člověka a přírodu. Křesťan má být hospodářem dobrým, milujícím přírodu a řádně ji spravujícím. Zlý hospodář však přírodu trýzní („bije“) a sám propadá honbě za hmotnými požitky („jísti, píti a opíjeti se“), tedy, moderně řečeno, žít konzumním způsobem, ať to stojí co to stojí. Za to bude ale po návratu pána, tedy v čas druhého příchodu Krista (ani o něm křesťané nepochybují) tvrdě potrestán. A trest bude o to větší, pokud byl tento špatný hospodář křesťanem (alespoň podle jména), protož takový v podstatě znal Ježíšův příkaz lásky ke stvoření i původní poslání člověka v přírodě. Ačkoli nechceme na nikoho jmenovitě ukazovat ani zjednodušovat, zdá se, že mezi americkými protestanty jsou některé proudy, které se svým vztahem k přírodě blíží chování špatného hospodáře...

  Aktivita člověka v přírodě má být tvůrčí, má svět polidštit, ovšem v pravém, původním smyslu, kdy člověk je obrazem Božím. Pak se tedy příroda stane obrazem obrazu Božího. Bude tedy zbožštěná. Tvořivost, stejně jako touha po poznání jsou projevy obrazy Božího v člověku (i Bůh poznává, i Bůh tvoří), které ženou člověka k neustálé aktivitě, která je ve své podstatě kladná. Nesmí ovšem zapomínat na Boha, jako se to stalo následkem pádu. Pak jsou důsledky takového poznání a činnosti zhoubné. Proto se často říká, že prudký materiální rozvoj posledních staletí není doprovázen srovnatelným rozvojem duchovním. Sám Ježíš Kristus odkazuje lidskou tvořivost do správných mezích, když říká: „Nemůžte Bohu sloužiti i mamoně. ...Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili,... Ale hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mt, 6, 24 – 34) Ježíš tu nevybízí k pasivitě, ale k tomu, abychom nikdy nezapomínali na to co, je nejdůležitější – a to je království Boží. Podle tradičního pravoslavného výkladu je oním královstvím míněna podoba Boží v člověku, tedy zbožštění. 

  Podle Evangelia se celé stvoření připravuje na druhý příchod Kristův, kterým skončí dějiny. Kniha Zjevení pak říká, že tou dobou dosáhne lidská zkaženost vrcholu. Přesto ale není důvod, aby křesťan upadal do malomyslnosti. Není pravda, že úsilí křesťanů o zbožštění přírody nemá smysl. Má. Má smysl lásky, kterou chováme k Bohu a k Jeho stvoření. A i kdyby naše snaha byla stokrát neúspěšná, i každý dobrý skutek k přírodě, i každá kapka Boží milosti vyprošená v modlitbách přece pomůže alespoň jednomu živému tvorovi. Pro křesťany je odměna v nebesích podružná. Důležitá je láska - k Bohu i k bližnímu, z níž pramení jejich jednání. A tak se nesnaží přírodu zachránit kvůli tomu neb onomu, neptají se, zda to má smysl. Zachraňují ji z lásky. „Láska trpělivá jest, dobrotivá jest,... všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.“ (1. Kor 13, 4 – 7)
 

Patriarší a synodní encyklika ke svátku neděle pravoslaví – oslava pravoslaví, 19. 2. 2010

Přeložili: Ondřej Chrást a Aleš Mrázek

Naše nejsvětější pravoslavná církev si dnes připomíná svůj vlastní svátek a historický a mučednický ekumenický patriarchát – mateřská církev konstantinopolská posílá požehnání a lásku všem svým věřícím a duchovním dětem na celém světě a zve je ke společné modlitbě.

Požehnání vám ve jménu našeho Pána!

Všichni, kdo po věky viditelně či neviditelně usilovali o oslabení církve, všichni, kdo se snažili rozvrátit církev heretickým učením, všichni, kdo chtěli církev umlčet tím, že ji zbaví jejího hlasu svědectví; ti všichni byli neúspěšní. Skutky mučedníků, slzy asketů a modlitby svatých ochránily církevní spiritualitu, zatímco Utěšitel a Duch pravdy ji vedl do plnosti pravdy.

S pocitem povinnosti a odpovědnosti, navzdory překážkám a problémům, jako první mezi rovnými, dbá ekumenický patriarchát na ochranu a budování jednoty pravoslavné církve, aby jedním hlasem a jedním srdcem vyznávala pravoslavnou víru našich otců po všechny věky a také v dnešní době. Proto pravoslaví není zakonzervovaným muzeem, je to dech života, který musí být přístupný a stále posilovat všechny lidi ve světě. Pravoslaví je vždy aktuální, soudobé, plné skromnosti a nutné reflexe současných existenciálních otázek a potřeb lidstva, to platí v každé historické době a v každých historických poměrech, včetně současnosti.

Z tohoto důvodu musí být pravoslaví ve stálém dialogu se světem. Pravoslavná církev se nebojí dialogu, protože pravda se nebojí dialogu. Právě naopak, jestli se pravoslaví uzavře v sobě samém a odmítne dialog s těmi mimo pravoslaví, všichni selžou ve své misi a již tu nebude žádná obecná církev ani žádná ekumena. Místo toho tu bude introvertní skupina – „ghetto“ na okraji společnosti, na okraji historie. Proto se velcí otcové církve nikdy nebáli dialogu se světem, se společností své doby, ani s pohanskými ideologiemi a filosofy – tímto dialogem ovlivňovali a proměňovali tehdejší svět a nabízeli mu skutečnou všeobecnou církev.

Dnes má pravoslavný svět povinnost pokračovat v tomto rozhovoru se světem a poskytovat mu tím svědectví o životodárném dechu naší víry. Tento nutný dialog s nekřesťanským světem nemůže proběhnout, aniž by nejprve neproběhl mezi všemi těmi, kteří nosí jméno Kristovo. Proto všichni křesťané musíme spolu hovořit a vyjasnit si rozdíly, jedině tak naše svědectví vnějšímu světu bude důvěryhodné. Tato snaha o jednotu všech křesťanů je vůlí a příkazem našeho Pána, který se tak modlil ke svému Otci. (Jan 17,21) „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Není přece možné, aby se náš Pán dále trápil nad nejednotou svých učedníků, a my zůstali lhostejni k jednotě všech křesťanů. To by byla trestuhodná zrada a porušení jeho božského příkazu.

Ekumenický patriarchát přesně z těchto důvodů vede již po mnoho desetiletí dialog se všemi většími křesťanskými církvemi a konfesemi. Děje se tak ve vzájemném souhlasu a s podílem všech místních pravoslavných církví. Cílem tohoto dialogu je, v duchu lásky, diskutovat o všem, co rozděluje křesťany ve věcech víry, ale také organizace a církevního života.

Tento dialog, stejně jako veškeré úsilí o pokojné a bratrské vztahy pravoslaví se všemi ostatními křesťany, je dnes bohužel zpochybňován ze strany určitých kruhů, které si výhradně pro sebe nárokují titul zealotů a ochránců pravoslaví. Posuzováno měřítkem pravého pravoslavného ethosu je jejich snaha nepřijatelná a fanatická. Dle nich by všichni patriarchové a svaté synody pravoslavných církví na celém světě, kteří se jednomyslně rozhodli pokračovat v tomto dialogu a podporovat jej, nebyli pravoslavní. Tito odpůrci každé snahy o znovunastolení jednoty mezi křesťany povyšují sami sebe nad episkopální synody církve a vyvolávají tak nebezpečí rozkolu v církvi (církevního schismatu).

Ve své polemické argumentaci proti obnovení jednoty křesťanů tito kritici dokonce neváhají překrucovat realitu a klamat tak věřící. Mlčí například o skutečnosti, že teologické dialogy jsou vedeny s jednomyslným souhlasem všech místních pravoslavných církví, a místo toho napadají pouze ekumenický patriarchát. Rozšiřují pověsti o blízkém sjednocení římskokatolické církve s pravoslavnými církvemi, přičemž dobře vědí, že v teologickém dialogu s římskokatolickou církví stále zůstává mnoho sporných otázek, které vyžadují dlouhou diskusi; o sjednocení navíc nerozhodují teologické komise, ale církevní synody. Prohlašují, že papež snad bude utlačovat (podmaňovat si) pravoslavné, neboť ti se zavázali k dialogu s římskými katolíky! Odsuzují ty, kteří vedou takový dialog, jako údajné „heretiky” a „zrádce” pravoslaví, čistě a jednoduše proto, že hovoří s nepravoslavnými, s nimiž se dělí o poklady a pravdy pravoslavné víry. Hovoří přezíravě o všech snahách po usmíření rozdělených křesťanů a obnovení jejich jednoty jako o ekumenické panherezi, aniž by poskytli sebemenší důkaz, že ve stycích s nepravoslavnými pravoslavná církev opouští nebo popírá učení ekumenických koncilů a církevních otců.

Milované děti Páně, pravoslaví nepotřebuje fanatismus ani nesnášenlivost k vlastní ochraně. Kdo věří v pravdu pravoslaví, nebojí se dialogu, neboť dialog nemůže pravdu nikdy ohrozit. Jestliže v dnešní době lidé usilují o překonání svých odlišností pomocí dialogu, nesmí pravoslaví jít naopak cestou netolerance a extrémismu. Měli byste mít nejvyšší důvěru ve vaši Matku církev. Neboť Matka církev po celé věky předávala pravoslaví národům. A také v dnešních složitých podmínkách se Matka církev po celém světě snaží udržet pravoslaví živé a úctyhodné.

Z ekumenického patriarchátu, tohoto svatého centra pravoslaví, vás všechny s láskou objímáme a posíláme otcovské požehnání. Modlíme se, abyste prošli ve zdraví svatým obdobím kajícnosti a askeze, velkým svatým půstem, a stali se tak hodnými oslavit čisté utrpení a slavné vzkříšení našeho Pána a Spasitele se všemi věřícími pravoslavnými křesťany na celém světě.

Oslava pravoslaví 2010

+ Bartoloměj z Konstantinopole  služebník Boží

+ Constantine z Derkonu

+ Evangelos z Perge

+ Kallinikos z Lystry

+ Michael z Rakouska

+ Alexios z Atlanty

+ Joseph z Proikonnisosu

+ Demetrios z Sevasteiae

+ Irenaios z Myriophytonu a Peristasisu

+ Chrysostom z Myry

+ Emmanuel z Francie

+ Makarios z Gortyna a Arkadie

+ Amphilochios z Nového Zélandu