O LÁSCE I K NEPŘÁTELŮM
Neděle XIX. po Padesátnici (L6, 31-36)

V dnešním evangelním čtení napomíná nás Spasitel, abychom činili dobře i nepřátelům svým, jako i Otec nebeský je milosrdný i k nevděčným a zlým.
Bývaly doby, kdy milosrdenství k nepřátelům bylo věcí naprosto neznámou. Byly doby, kdy bezohledně byla prováděna zásada odvety, a to odvety několika­násobné: za oko byla žádána hlava, za prst celá ruka.

Kolik úsilí bylo potřebí, aby tento názor a tato praxe byly nahrazeny názorem a praxí mírnější, jak to bylo vyjádřeno slovy: „oko za oko – zub za zub“ – oko za oko, zub za zub byla zásada soudnictví izraelského. Jestliže někdo druhému vypíchl oko, soudce rozhodl, aby též tomu, kdo to učinil, bylo oko vypíchnuto. Kdo jiného zavraždil, byl zcela určitě odsouzen k smrti. Tato soudní praxe byla dobrým zastrašovacím prostředkem. Byl to prostředek na zkrocení šelmy v člo­věku, na zkrocení animálních zvířecích pudů. Zásady té používá se do jisté míry v soudnictví i dnes ještě. A v soudnictví je to pochopitelné, ba i nutné.
 
Ze soukromého života však zásada ta vlivem křesťanství jest aspoň teore­ticky vymýcena. Je nepřípustné, aby si právo vykonával každý sám. Kdyby se to dělo, vedlo by to k velmi zlým důsledkům, neboť komu se stala křivda, bývá obyčejně rozčilen a v rozčilení nedovede se udržet v mezích objektivního oceňo­vání křivdy a trestu. Každý by zašel dále, než by měl, rozčilení by se stále stup­ňovalo, nastala by nejistota a boj všech proti všem.

Pro soukromý život stanovil Spasitel náš Ježíš Kristus zásadu zcela novou. On věděl, že má-li nastat mezi lidmi lepší život, nestačí k tomu jen zákony, nýbrž je třeba změnit duše. Sebelepší zákony nic nepomohou, jestliže naše duše zůstanou zatíženy živočišnými pudy. Proto káže zásadu odpouštění a činění dobrého i ne­přátelům. Ba dokonce praví, že udeří-li nás někdo v pravé líce, uděláme dobře, když mu nastavíme i levé.


Tato slova zdají se býti paradoxní, nerozumná a neproveditelná. A přece tomu tak není, Naopak v těchto slovech je skryta hluboká moudrost. Nastavit druhou tvář k políčku znamená přetrhnout řetěz nepřátelských činů hned od prvního článku. Nepřítel, který ti dal políček, očekává od tebe buď útěk, nebo odpor a další boj. Na obojí je připraven. Když ty však ani neutíkáš, ani nesplácíš políček políčkem, nýbrž jsi tak silný, abys zůstal stát nebojácně a nastavíš ještě svou druhou tvář, nepřítel je tím zmaten a zahanben, vidí, že když se nehněváš ani neutíkáš, projevuješ daleko více hrdinství, daleko více sebeovládání a síly ducha, nežli má on, a je naděje, že se zarazí, že přestane ti dávat další políčky, naopak pokloní se před tou neočekávanou duchovní silou, která se v tobě proje­vila. Byli skutečně lidé, kteří se dovedli řídit doslova těmito slovy Spasitelovými, nastavit druhou tvář k políčku, a přesvědčili se, že protivník se zarazil a odpro­sil je.

Poznamenávám však, že obrana národa, vlasti a státu proti nepřátelům vněj­ším a vnitřním je problémem pro sebe a že tuto obranu kolektivních statků neměl Spasitel na mysli, když mluvil o nastavení druhé tváře k políčkům. On měl na mysli soukromý život jedinců. A zde třeba, abychom se jeho slovy snažili řídit.


Odpovídat v soukromém životě na ránu ranou a na zločin zločinem, značí přijímat zásadu zločincovu a stávat se takovým, jakým je on. Ale nastavit prsa tomu, kdo nás uhodil, je činem hrdinským a přitom tak vznešeným, že i nepřítele přemáhá.
Křesťan nemá se spokojit tím, co dovede dokázat i pohan a hříšník. Dobře činit svým přátelům dovedou i pohané i hříšníci. Ale křesťané mají se snažit doká­zat více.


Vychovávat sebe k lásce k nepřátelům je věc velmi nesnadná. Ale to nás nemůže zastrašit. Třeba znova a znova začínat, neboť teprve tehdy, stane-li se člověk schopným milovat i svého nepřítele, přiblíží se k nám Království Boží, a lidstvo bude uvedeno zpět k branám ráje. Amen.


Praha, 1928


© 1999-2017 PRAŽSKÁ EPARCHIE
 oficiální stránky pražské eparchie
  Šárecká 1065/36 Praha 6 - Dejvice
  mail: info@pravoslavnacirkev.cz, tel: +420 224 315 015
realizace: doublev design studio